Stručná historie Turecka
Území dnešního Turecka bylo vždy ve své historii spojeno s historií jak Asie tak Evropy. Nejstarším významným státním útvarem byla říše Chetitů, později ji rozvrátil příchod různých kmenů z Evropy, na pobřeží se osídlili Řekové a později území ovládla mocná Perská říše, tu rozvrátil Alexandr Makedonský, jeho následníky vytlačil Řím, po jeho rozdělení dlouhou dobu vládla regionu slavná Byzanztská říše, kterou potom porazila a nahradila Osmanská říše. A teprve s jejím postupným rozpadem definitivně završeným porážkou v první světové začínáme mluvit o Turecku.
Slabá Osmanská říše v roce 1920 podepsala potupnou smlouvu, která po velkých ztrátách z první světové ještě navíc většinu jeho území předávala Řecku, Arménii, Francii a Británii. To způsobilo velkou nespokojenost v národě, došlo k převratu a do čela vlády byl postaven národní hrdina Mustafa Kemal Paša. Tomu se podařilo vyhrát válku s Řeckem a spolu se sověty odstranit Arménii, unavené mocnosti se nijak neangažovaly a díky tomu došlo k podepsání nové smlouvy která uchovala Turecko vlastně v té podobě, v jaké ho známe dnes.
V roce 1922 byl zrušen kalifát a v roce 1923 byla vyhlášena republika, jejímž prezidentem se stal Kemal Paša, později nazvaný Ataturk - Otec Turků. Ataturk nespokojený se slabostí a zaostalostí vlastní země se rozhodl ji co nejrychleji začlenit mezi moderní národy. Začal obrovské množství reforem mimo jiné ze všech oblastí práva, které přesunul z náboženského na klasickou evropskou úroveň, přesunul hlavní město z Istanbulu do Ankary (důvodem byla bezpečnější pozice), protlačil desítkový systém vah a měr, zavedl latinku místo arabského písma a kalendář také přizpůsobil evropskému neboli se počítá od údajného data narození Krista. Pro posílení národní identity se rozhodl i pro zavedení tureckých jmen místo arabských, takže místo Kemal (arabsky dokonalý) se z něj stal Kamal (turecky pevnost). Velmi významným krokem byla tvrdě prosazená sekularizace. Zavedl stejná práva žen a mužů v tom i v roce 1934 volební právo pro ženy (čímž Turecko předběhlo pár evropských zemí a o rok později mělo i 5 procent ženských poslanců) a na čas přímo zakázal jejich zahalování (do dnešního dne je ono omezeno). Ataturk zemřel v roce 1938.
Během druhé světové Turecko zůstalo neutrální až do roku 1945, kdy se připojilo na stranu Spojenců. V roce 1948 se připojilo k Marshallovu plánu a postavilo se jasně na stranu západu co v roce 1952 potvrdilo i vstupem do NATO. Sekulární stát hlídá armáda, která provedla několik převratů v letech 1960, 1971 a 1980. V roce 1997 armáda tlakem odstranila premiéra a jeho vládu delegalizovala, ale sama se moci tentokrát nechopila. Zatím posledním, ale v porovnání s dobou dřívější velmi jemným, zásahem do politiky byly prezidentské volby v roce 2007, kdy turecká armáda jasně osvědčila, že na jejím nekompromisním postoji v obraně Ataturkova dědictví se nic nemění. Od konce 80. let část Turecka byla v ohni občanské války proti kurdské menšině vedenou Stranou kurdských pracujících Abdullaha Ocalana, ten byl v roce 1999 unesen, zatčen a odsouzen nejdříve k smrti, kterýžto trest byl po zrušení v roce 2002 (ve skutečnosti nebyl již delší dobu vykonáván a byl by další bariérou pro vstup do EU) zaměněn na doživotí.
Turecko se již mnoho let snaží o členství v Evropské unii, ale její vstup komplikuje několik faktorů. Jedním z nich je prozaická obava ze začlenění velké populace, díky kterému by se Turecko automaticky stalo jedním z nejvýznamnějších hráčů, dalším je přeci jen jistá hospodářská slabost země a také vstup komplikuje přeci jen pro evropské standardy velmi specifická úroveň turecké “armádní” demokracie. Kromě toho je zde neustále problém - který způsobil zmražení přístupových jednání na krátký čas - s mezinárodním sporem s Kyprem (Turecko jediné uznává jeho odtrženou část jako samostatný stát) a jisté historicko-politické problémy s Řeckem. V současné době probíhají přístupová jednání (zahájená v roce 2005), ale o samotném přístupu ještě asi delší dobu nebude rozhodnuto.
1,414 x přečteno