Libye není příliš obvyklou turistickou destinací. Zvláště v chaosu po občanské válce tam lidé asi jen tak rychle nevyrazí. Ale i v této zemi je několik unikátních památek. Jedná se hlavně o vzpomínku na antický Řím, nejznámější je město Leptis Magna, ale Sabrata (nebo také Sabratha) určitě za zmínku stojí také. Konec konců, je na seznamu UNESCO a to už něco znamená.
Prapůvodně se jednalo o fénickou kolonii, která byla založena přibližně v šestém století před naším letopočtem (ta pravděpodobně vznikla na místě nějakého dřívějšího libyjského či berberského osídlení). Fénické kolonie se staly součástí souseda Kartága, jakým byla Numidie. Ale po porážce a velkého soupeře v Středomoří, jeho území zabral Řím a poté také obrátil svou pozornost na nejbližší okolí, které také pohltil. Sabratha se stala součástí říše někdy kolem prvního století a tehdy také byla velmi výrazně přestavěna a zmodernizována, aby splnila požadavky na komfort a praktičnost, které u významných měst požadovali Římané. Stala se důležitým obchodním centrem, které zprostředkovávalo obchod s Afrikou a dodávky obilí z regionu. Město zničila silná zemětřesení ve čtvrtém století a ačkoliv ho ještě využívali jako přístav Byzanťané, tak po příchodu Arabů ztratilo definitivně administrativní a hospodářský význam, postupně začalo chátrat a skončilo jen jako jedna z mnoha malých pobřežních vesniček.
Památky na dobu slávy zavál postupně vítr a písek. A díky tomu se zde dochovaly zbytky římských staveb tak kvalitně, jak to nenajdeme asi v žádném jiném místě na světě (s výjimkou blízkého Leptis Magna, který díky užitému materiálu je ještě zachovalejší, Sabratha byla postavena hlavně z pískovce, který přeci jen není tak trvalý). K znovuobjevení a prvním archeologickým zásahům došlo během italské okupace Libye na začátku dvacátého století. Tehdy také italští archeologové zrekonstruovali z původních zbytků zdejší divadlo a člověk tak může obdivovat monumentálnost římských staveb a jejich bohatou výzdobu.