Tanger je město v severozápadním Maroku, vzdálené od hlavního města přibližně 200 kilometrů a od Gibraltaru vzdušnou čarou asi 80 kilometrů. Název pochází pravděpodobně od jména antické berberské bohyně Tinjis. Čítá přibližně 680 tisíc obyvatel a rozkládá se na 200. kilometrech čtverečních. Je po Casablance druhým nejdůležitějším průmyslovým městem Maroka s průmysly textilním, loďařským, hutnickým a chemickým. Průmysl se rozvíjí i díky zřízeným svobodným ekonomickým zónám. Velký význam pro město má i turistika, jejíž rozvoj podporují zahraniční společnosti stavějící nové hotely a potřebnou infrastrukturu. Mezinárodní dopravu zajišťuje letiště Ibn Batouta, které se nachází 15 kilometrů jihozápadně od centra města.
Féničtí plavci místa kolem Tangeru pravděpodobně navštívili již někdy ve 12. století před naším letopočtem, ale první jasné záznamy máme až kolem roku 500 před naším letopočtem, kdy se zde nacházela kolonie Kartága (nějaké sídlo ale zde téměř jistě před tím založili Berbeří, jak i naznačuje sám název města). Po jeho porážce město ovládli Berbeří a hned po nich v roce 81 Římané vedeni generálem Quintem Sertoriem, kteří z něho udělali sídlo provincie Mauretania Tingitana (vyčleněné z provincie Mauretania Caesarea). Během nájezdů barbarů, kteří ve finále rozvrátili Západořímskou říši se Tanger dostal v 5. století do rukou Vandalů, kteří se z něho rozšířili do velké části Severní Afriky. O sto let později ho ovládla Byzanc a po roce 700 padlo do rukou Arabů, pro ně se Tanger stal základnou pro expanzi na Pyrenejský poloostrov. V rukou Maročanů se udržel až do 15. století, kdy ho ho získali Portugalci. Jejich první pokus byl v roce 1437, ale skončil neúspěchem, teprve v roce 1471 město padlo do jejich rukou a na dvěstě let zůstalo evropským ostrůvkem v Maroku. V roce 1661 ho Portugalci věnovali Angličanům, ale ti se udrželi jen 23 let a po blokádě sultána Moulaye Ismaila byli donuceni Tanger opustit. Před svým odchodem ho ale velmi výrazně poničili a význam města začal rychle upadat. Na začátku 19. století zde žilo jen necelých 5 tisíc obyvatel. S 19. stoletím ale přišel i nový rozvoj Tangeru, protože město se díky své zajímavé poloze ocitlo znovu v zájmu koloniálních mocností a stalo se de facto diplomatickým sídlem v Maroku, kde se potkávali diplomati a špehové z celého světa. Díky této pozici (ve městě dokonce na začátku 20. století jen polovina obyvatel byla lokálního arabsko-berberského původu, zbytek stanovila židovská komunita a evropané) se ve 20. století, kdy si Maroko rozdělila Francie a Španělsko, stal Tanger nezávislým mezinárodním městem spravovaným Brity, Francouzy, Španěly a Italy (také zde dožil v exilu poslední sultán nezávislého Maroka, který byl donucen abdikovat a byl nahrazen loutkovým vládcem). Během druhé světové války Španělsko využilo slabosti Francie a Tanger obsadilo, ale po válce ho Spojenci donutili odejít a až do znovuzískání samostatnosti Maroka v roce 1956 byl Tanger znovu mezinárodním městem.
Město díky svému neotřelému multikuturnímu rázu bylo velmi oblíbené mezi umělci ve 20. století. Ze známějších jmen jde o spisovatele Paul Bowlese, William S. Burroughse, Jack Kerouaca, Tennessee Williamse či Brion Gysina. Pobyt otců bítnické generace a zvláště Burroughse, jehož Nahý Oběd vznikal právě v Tangeru, pravděpodobně přilákal i na návštěvu Rolling Stones a Beatles. Asi největší historickou atrakcí města je pevnost (kasbah), kde se nachází i bývalý sultánův palác Dar el Makhzen, který je dnes muzeem vystavujícím marocké umění.