Málokteré místo na zemi je svým duchem tak ponuré, jako je bývalý koncentrační tábor Auschiwtz-Birkenau, známý nejčastěji zkráceně jako Osvětim či Oswiecim. Tady, v malopolském vojevodství (něco jako kraj), člověk dokázal, že lidství a humanismus jsou na nás naneseny stále jen velmi mírně.
Plán na vytvoření této fabriky smrti začal vznikat již relativně krátce po obsazení Polska v roce 1939. Pro výběr místa hrála největší roli dopravní dostupnost, Osvětim byl dobře spojen se železnicí, také zde existovalo již předpřipravené zázemí v podobě velkých kasáren polské armády, které převzal Wehrmacht. Ačkoliv v lednu první komise prohlásila, že plánované místo pro koncentrační tábor není vhodné, další inspekce a kontroly rozhodly jinak. Nejdříve Wehrmacht převedl tábor na SS a poté 27. dubna 1940 Himmler vydal písemný rozkaz, kterým se rozhodlo o založení koncentráku. Prvním velitelem byl jmenován Rudolf Hoss. Okolí tábora bylo vysídleno (opuštěná obydlí byla rozebrána a materiál byl použit na výstavbu Osvětimi) a byla vytvořena nárazníková zóna o velikosti čtyřiceti kilometrů čtverečních, která měla před okolní populací utajit, co se zde bude odehrávat. První vězni do tábora dorazili 20. května, šlo ale vlastně o budoucí kápy – byla to třicítka kriminálníků vybraných ze Saschenhausenu. Na začátku sloužil Auschwitz jako tábor hlavně pro polskou inteligenci a jiné pro okupaci „škodlivé“ elementy, včetně odboje. V roce 1940 počet vězněných nepřekračoval dvacet tisíc.
V roce 1941 po návštěvě Himmlera došlo k rozhodnutí o rozšíření koncentráku a výstavbě dalšího v nedaleké obci Březinka (Birkenau). Ten druhý měl být podle prvotních záměrů zajateckým táborem, ale plány byly průběžně změněny i když podle oficiálních dokumentů byl jako zajatecký veden až do roku 1944. Jenže účel Birkenau byl jiný. To zde nacisté vykonávali ten nejobludnější „odkaz“ svého krátkého panování. Když se říká o obětech z Osvětimi, myslí se převážně ty, které byly povražděny v Březince. Zde totiž vznikl vyhlazovací tábor, kde se Němci rozhodli zlikvidovat lidi židovského a cikánského původu a pravděpodobně, kdyby se válka vyvíjela jinak, tak zde by pak přišli na řadu i další „podlidé.“ Tzv. konečné řešení bylo zde zahájeno v roce 1942. V tomtéž roce vznikl také třetí zdejší tábor Auschwitz III Monowitz či Monovice. Ten měl podobně jako původně Osvětim I více pracovní tábor, sloužil jako průmyslové zázemí pro IG Farben. K likvidaci táborů došlo, z důvodu totální porážky šíleného nacistického snu na východě, v srpnu 1944. Tehdy začala evakuace vězňů na západ a také postupné zahlazování stop nelidských zločinů, které se zde (zvláště v Birkenau) odehrávaly. K poslední evakuaci vězňů (známé pod velmi vypovídajícím názvem Pochody smrti) došlo 22. ledna roku 1945. O pět dnů později byl tábor osvobozen Rudou armádou.
Po osvobození zde nakrátko vznikly zajatecké tábory pro německé vojáky (příprava na cestu na Sibiř), krátce zde také byli vězněni kolaboranti s nacismem. V roce 1947 došlo k rozhodnutí, že zde bude postaveno muzeum a část z nacisty zlikvidované infrastruktury byla rekonstruována. V roce 1979 došlo k zápisu tohoto otřesného svědectví nelidskosti na seznam UNESCO. Bývalý koncentrační tábor Osvětim Březinka patří v Polsku k jedněm z nejnavštěvovanějších míst, každý rok sem přijede více jak jeden milion lidí, kteří chtějí zavzpomínat na nevinné a umučené a dát svou přítomností najevo, že nic podobného se již nesmí opakovat.