Stručná historie Polska


Náš severní soused Polsko má velmi bohaté dějiny, od samého začátku se dá říci, že bylo to tam jako na houpačce, jednou nahoře, jednou dole. Pro situaci jaká se tam v průběhů historie odehrávala našel historik Norman Davies asi nejlepší označení – Hřiště Boha.

Naprostou jistotu, kde byla pravlast Slovanů nemáme. Ale velká část pramenů její část umisťuje právě na území dnešního Polska.  I když třebas klasická legenda (čili ne oficiální historie), kde hlavními hrdiny jsou Lech, Čech a Rus s tímto názorem nesouhlasí a část vědců si myslí, že na tato území Slované dorazili až poté, co zjistili, že původně žádanější směr jižní již obsadili Avaři. Existence Slovanů je potvrzena na území Polska potvrzují dějiny i písemně v šestém století našeho letopočtu. Nejsilnějšími zdejšími kmeny byli Vislané a Polané. A právě ti druzí, svou rychlou expanzí ve desátém století stáli za vznikem Polska jako státu. O úplných prvopočátcích moc toho známo není, vše je na úrovni mnohem později sepsaných legend v stylu těch našich o Libuši. Prvním jasně doloženým panovníkem, kterého historie zaznamenává, je Měšek I. S ním je také spojen příchod křesťanství na polské území. Jeho říše se stala významným státem v regionu a v jejím rozvoji pokračoval i jeho syn Boleslav Chrabrý, tomu se podařilo na krátko dokonce ovládnout i české území, jeho vliv byl tak významný, že krátce před smrtí v roce 1025 byl v Hnězdně korunován polským králem. Po jeho smrti ale houpačka historie  šla dolů. Ve zmatcích se území Polska začalo zmenšovat a dělit a taková situace trvala několik následujících staletí. Sjednocení a posílení státu nepomáhaly ani vnější vlivy. Nikdo nechtěl silného souseda, navíc zdejší území “navštívil” tatarský nájezd, který sice vyhrál v bitvě u Lehnice, ale tato výhra ho stála tolik sil, že dále již západ Evropy neohrozil. Na konci třináctého století se polská koruna dostala do rukou Přemyslovců, ale bylo to trochu pozdě. Souběžně totiž přišla  chvíle prvního silnějšího panovníka Vladislava Lokýtka a po něm přišel pro Polsko i dějiny důležitý Kazimír Veliký – někdo, kdo nejen dobou, ale i významem byl velmi podobný našemu Otci vlasti Karlu IV. Kazimír byl ale také posledním vládcem z rodu Piastů mužského pohlaví. Po jeho smrti na krátko historie zaznamenává nástup Ludvíka Uherského z Anjou a po něm se vládcem se stal nejstarší Piastovec neboli Hedvika – jeho dcera, která byla po delším období státu bez krále na konec korunovaná jako král, nikoliv jako královna. Pro stabilizaci situace ve státě byl ale stejně nutný manžel. Nakonec se jím stal Vladislav II. Jagellonský – z hlediska historie to byl zajímavý moment, kdy poslední velký evropský stát, jakým byla Litva, přijímá křesťanství. Jeho příchod je souběžně z hlediska historie symbolem růstu obrovské moci Polska, ale zároveň zde dějiny narazí na příčiny budoucího pádu. Zde jsou kořeny spojenectví Litvy a polské Koruny, které vytvořily největší a nejmocnější evropský stát. Stát který zničil velmi silnou vojenskou mašinérii řádu německých rytířů v jedné z největších bitev středověku, jakou byla bitva u Grunwaldu. Ale zároveň tento panovník začal proces posilování role šlechty, který se později, když v tomto trendu byli nuceni za různých okolností pokračovat i jeho nástupci, stal pro Polsko zhoubný.  Za jeho nástupců došlo k upevnění vazeb s Litvou a také k definitivní eliminaci moci řádu německých rytířů. Polsko litevský stát se rozkládal od Baltu k Černému moři a na východě sahal daleko za Smolensk a Kijev.  Hospodářským a politickým jádrem ale byl stále západ, východní území byla převážně dosti řídce osídlená. Po vymření Jagellonců historie si všimla, že byl zaražen poslední hřebíček do rakve silné budoucnosti. Velmoc byla z pohledu okolí i historie na svém vrcholu ale následně vybíraní panovníci se neustále museli zříkat vlastní moci a souhlasit s rostoucí mocí magnátů – kteří majetkově i vlivem často měli podobnou sílu jako panovník. Od konce šestnáctého století se začali střídat různí panovníci, kteří se správou země měli větší či menší úspěchy. Sedmnácté století bylo ve znamení bojů (mimo jiné i spojených buď se spory o ruskou či švédskou korunu a s neustálým konfliktem s Tureckem) a došlo také k oddělení části Ukrajiny po povstání Chmelnického (který původně nechtěl bojovat s Polskem či jeho panovníkem – k tomu se dokonce odvolával, ale s nenasytnou šlechtou). Silným a celoevropský slavným panovníkem se stal Jan III. Sobieski, kterému se podařilo u Vídně zastavit Tureckou invazi, ale jeho války zase příliš k stabilitě země nevedly. V osmnáctém století síla stále velké země neustále upadala, až došlo k tak zvanému trojímu dělení Polska, po kterém zanikla a její bývalá území se stala součástí Ruska, Pruska a Rakouska.  V Napoleonském období historie zaznamená polská vojska ve Španělsku a vznik Varšavského knížectví, které po porážce dobyvatele bylo přeměněno na Polské království a předáno pod správu Ruska. Autonomie tohoto útvaru byla po několika různých povstáních neustále omezována, ale snaha o nezávislost vyvrcholila na konec vznikem samostatného polského státu po první světové. Vznik nebyl jednoduchý, neboť docházelo ke sporům o podobě nového státu, který ale čelil jak národnímu uvědomění dřívějších celků – jako byla například Litva – tak i internacionalistické vizi nově vznikajícího sovětského státu. Na konec vznikl relativně velký státní celek (dá se říci že dějiny vytlačily houpačku zase nahoru), který ale čelil jednomu základnímu problému. Tím bylo sjednocení tří naprosto rozdílných systémů (ruského, pruského a rakouského) do jednoho státu. Tento proces byl ve třicátých letech více méně ukončen, ale stát měl na svých bedrech stále velmi zaostalou východní “po ruskou” část. Plány a realizaci industrializace narušil příchod druhé světové, ve které Polsko vzhledem k velikosti populace utrpělo jedny z největších ztrát. Navíc historie si nedala pokoj a došlo k další změně hranic. Tentokrát si východ zabavil Sovětský svaz a náhradou za to dal západní území. Takže zase několik let po válce stát věnoval nejen výstavbě zničeného, ale i sjednocování a hlavně osidlování nových teritorií. K této činnosti docházelo již navíc plně pod rudou kuratelou. Součástí východního bloku bylo až do roku 1989, během sovětského panování došlo k několika významným nepokojům, které byly větší či menší silou potlačeny. Za nejvýznamnější se z celosvětového hlediska označuje nástup Solidarity v osmdesátých letech, který vedl až k vojenskému stavu. Ekonomicky po relativně úspěšné výstavbě poválečného státu (na začátku šedesátých let bylo válkou zničené Polsko přibližně na úrovni tehdejšího Španělska) došlo kromě klasických problémů centrálně plánovaného hospodářství i k několika nepromyšleným investicím, které svou náročností dostaly Polsko do velkých finančních problémů. Ekonomická situace byla zde mimo jiné jedním z výraznějších impulsů pro rychlejší změnu režimu – k relativně svobodným volbám v Polsku došlo již v červnu roku 1989. V demokratickém období se Polsko připojilo k EU a NATO.

4,610 x přečteno

Tags:


Comments are closed.