Stručná historie Albánie


Území dnešní Albánie v období přibližně tisíc let před naším letopočtem osídlily různé indoevropské kmeny, podobně jako celý Balkánský poloostrov. V pátém století před naším letopočtem zde začaly vznikat různé ilyrské státečky, které byly v roce 168 p.n.l. začleněny do římského impéria. Později se stala součástí jeho východní části Byzance. Ta ale postupně slábla a na toto území přicházely různé kmeny – Gótové, Hunové, Bulhaři, Slovani a také sicilští Normani.

Ve dvanáctém století zde vzniklo nezávislé knížectví, které vydrželo až do poloviny století následujícího. V následujícím století čtrnáctém území dobyli Srbové, ale terén nedrželi příliš pevně a spíše byl pod vládou různých lokálních pánů. Na konci téhož století začali Albánii dobývat Turci. Celé území ovládli ve třicátých letech patnáctého století, ale proti jejich nadvládě ihned vybuchlo úspěšné povstání dnešního albánského národního hrdiny Skanderbega. Skanderbeg zde vytvořil nezávislý stát, který existoval až do jeho smrti v roce 1468. Po jeho smrti Turecko znovu ovládlo území Albánie a pod jeho nadvládou zůstalo více jak 400 let.

První náznaky nezávislosti bylo povolání v roce 1878 Albánské ligy, která požadovala udržení jednoty albánského území (sousední státy měly na její teritorium zálusk a Turecko bylo stále slabší) a také autonomii. V listopadu (během zmatku balkánských válek) roku 1912 albánští vlastenci vyhlásili nezávislost Albánie a o měsíc později jim byla přiřknuta i mocnostmi. Přesněji nejdříve měla to být autonomie v rámci Turecka, ale v červenci roku 1913 byl vyhlášen nezávislý stát pod ochranou západních států. Požadovaná územní celistvost ale zachována nebyla, mimo hranice nového státu bylo umístěno například Kosovo. Celkově se téměř polovina Albánců ocitla mimo území svého nově vzniklého státu. Během první světové války Albánie byla okupována mnoha státy, které si také chtěli její území rozparcelovat (Itálie, Řecko a SHS). Výbuch povstání v roce 1920 ale tyto plány skomplikoval a následná konference v Londýně potvrdila albánskou nezávislost v hranicích z roku 1913.

Nezávislá Albánie se zmítala v politickém chaosu, až v roce 1924 zde vznikla liberální vláda slibující demokratizaci. Jenže ta byla svržena Ahmedem ben Zogu, který čtyři roky vládl jako diktátor a poté se jmenoval králem Albánců (naznačujíce tím, že vládne i těm za hranicemi státu). Albánie byla velmi závislá ekonomicky i politicky na Itálii, tuto závislost chtěl král Zog odstranit, ale efekt dosáhl opačný. V roce 1939 Albánii obsadila Itálie a albánci “dobrovolně” věnovali korunu italskému králi. V roce 1941 zde vznikla komunistická strana v čele s Enverem Hodžou (Hoxa), která začala bojovat nejdříve proti německým a italským okupantům a následně také v de facto občanské válce i proti politickým konkurentům. Hodža zde po válce vytvořil klasickou komunistickou diktaturu, nejdříve sice mírně směrovanou na Jugoslávii, ale během jugoslávsko sovětských sporů se v roce 1948 plně postavila na sovětskou stranu. Láska k SSSR ale netrvala věčně, v roce 1961 Albánie přerušila se sověty diplomatické styky a v roce 1968 se začala přátelit s maoistickou Čínou. Ale ani toto partnerství na  věčné časy netrvalo věčně o deset let později se přerušily kontakty i s Čínou a Albánii se podařilo dosáhnout téměř dokonalé politické izolace. V roce 1985 zemřel Hodža a na konci téhož desetiletí se začala plně projevovat naprosto katastrofální hospodářská situace země. V roce 1991 se zde odehrály první demokratické volby. Albánie je téměř dokonalým příkladem toho čemu se lidově říká Balkán či balkánské poměry. Demokracie zde sice je, ale politika je plně provázána s mafií a rozhodně k demokratické úrovni západních zemí má daleko. Nyní se Albánie stará o co největší sblížení s EU.

2,338 x přečteno

Tags:


Comments are closed.