Dnešní Finsko bylo v období kolem začátku našeho letopočtu osídleno jen velmi řídce různými laponskými kmeny. Ale kolem roku 100 našeho letopočtu se na pobřeží Estonska objevily kmeny Finů, které se začaly přeplavovat do Finska a pomalu ho osidlovat. Ale tyto kmeny nevytvořily nic, co by připomínalo klasickou státní strukturu.
Finsko osídlené různými pohanskými kmeny se stalo logickým cílem expanze svých křesťanských sousedů neboli katolického Švédska a pravoslavného Novgorodu. Po křízových výpravách a hraničních konfliktech si nakonec oba státy rozdělily finské území v roce 1323. Finsko jako součást Švédska bylo jeho neoddělitelnou součástí, ačkoliv dosti často bylo vyznačeno jako léno pro mladšího bratra švédského panovníka. V roce 1581 se stalo velkým knížectvím. Jeho šlechta měla stejné práva jako ta švédská, neboli případnou volbu panovníka či účast v generálních stavech. Katolická víra byla po přechodu švédska na luteránství pomalu vytlačena.
S upadající mezinárodní silou Švédského království začaly růst vlivy Ruska. Finsko bylo několikráte okupováno a na konec po válce 1808-1809 ruský car Alexandr I. se nechal zvolit finským parlamentem jako Velký kníže. Švédsko bylo donuceno tuto situaci uznat a přenechat celé Finsko a Alandské ostrovy carovi. Jako autonomní knížectví bylo spojené s Ruskem personální unií až do roku 1917. V roce 1812 bylo hlavní město přeneseno z historického Abo do Helsinek, kde je až do dnešních dnů. Spojení nebylo rozhodně rovnoprávné, Rusko se občas snažilo autonomii více či méně omezit, ale tyto snahy vždy ustaly po porážkách cara ve válce (po krymské a poté po rusko-japonské). Jedním z efektů byl i vznik klasického jednokomorového parlamentu v roce 1906.
Naprostou nezávislost Finska vyhlásil jeho parlament 6. prosince roku 1917. Ale tato nezávislost musela být ještě vybojována. V roce 1918 na finské území vstoupila bolševická vojska, ovládla jih země, ale na konec je porazil s německou pomocí generál Mannerheim. Mír s bolševiky byl uzavřen v roce 1920, v témže roce se Finsko stalo členem Společenství národů. V roce 1932 byla se Sovětským svazem podepsána smlouva o neútočení, ale Finsko přes to začalo stavět na společných hranicích opevnění tzv. Mannerheimovu linii. Od jara roku 1938 začal SSSR vystupovat s územními požadavky, které ale mladá republika odmítala. Po paktu Ribbentrop-Molotov, který Finsko přesunul do rudé sféry vlivu, vystoupil Sovětský svaz se svými požadavky znovu a poté co byl odmítnut, zaútočil na Finsko. Ačkoliv obrana malé země byla mnohem tvrdší než agresor očekával a ztráty byly obrovské, Finsko bylo na konec stejně převálcováno a muselo přijmout sovětské podmínky. Finsko to definitivně postrčilo do náruče nacistů, se kterými na Sověty v roce 1941 zaútočilo. Po počátečních úspěších se válečná štěstěna přesunula na rudou stranu a Finsko raději v září 1944 uzavřelo se SSSR separátní mír, jehož potvrzení v roce 1947 ustálilo hranice na úrovni z konce Zimní války v roce 1940. Finsko se navíc zavázalo k splácení reparací a částečně se odzbrojilo.
V období tzv. studené války Finsko sice patřilo do sovětské sféry vlivu, a jeho zahraniční politika byla ovlivněna vůlí Moskvy, ale zároveň se mu podařilo uchovat vnitřní samostatnost spojenou s tržním hospodářstvím a demokracií. Jakékoliv pokusy o větší sblížení se západem vyvolávaly nechuť pánů ze SSSR, ale Finsku se na konec podařilo přidružit se k EFTA (plné spojení nastalo v roce 1986). Pád Sovětského svazu postihl silně finské hospodářství, ale spojení se Západem pomohlo problémy překonat a od roku 1995 se Finsko stalo i členem Evropské Unie. V roce 2000 nová ústava změnila systém z částečně prezidentského na silně parlamentní s velmi omezenými pravomocemi hlavy státu. V roce 2002 se Finsko rozhodlo přijmout Euro.