Stručná historie Libye


Pobřežní část území dnešní Libye má docela dlouhou historii sahající až do fénických časů, kdy na něm vznikaly kolonie později přecházející z rukou Kartága do rukou antického Říma. Tehdy vznikly provincie Tripolsko a Kyrenaika, které historie rozeznávala místo Libye další dva tisíce let.

Z dob Říma, kdy zdejší území bylo velmi bohatou provincií člověk může obdivovat ruiny krásného města Leptis Magna. Po oslabení římského vlivu zde nakráto založili svůj stát Vandalové, ale ty rychle vytlačila Byzanc, později nahrazena arabskou expanzí. Od šestnáctého století historie v tomto regionu zaznamenává sílu Osmanské říše, která o něj přišla po italsko-turecké válce v roce 1911.

Itálie dobyla tři provincie (k Kyrenaice a Tripolsku přibyl ještě Fezzán), spojila je a novou kolonii nazvala Libye. Jejich panství ale nebylo přijato s obecným nadšením, po obsazení Tripolisu vybuchlo zde povstání (způsobené naprosto necivilizovaným chováním nových italských pánů, kteří původní obyvatele měli za něco horšího než lidé), které italové nebyli schopni potlačit až do roku 1935. Během italské okupace Libye docházelo také k násilnému poitalšťování místních obyvatel a přilivu nových kolonistů z Itálie (až kolem 100 tisíc, což stanovilo 10 procent obyvatel). Během druhé světové války se Libye stala centrem známých bojů v severní Africe (postup a následný ústup slavné pouštní lišky Rommela) a po jejím ukončení byla rozdělena na území spravovaná Británií (Tripolsko a Kyrenaika) a Francií (Fezzán). V roce 1951 vznikla rozhodnutím OSN nezávislá Libye (ano tady dějiny již zaznamenávají tuto zemi) a jejím panovníkem se stal Muhammad Idris al-Mahdi (dříve emír Kyrenaiky a Tripolska).

Království nemělo mezi obyvatelstvem příliš velkou podporu, z velké části to bylo zapříčiněno jeho otřesnou zkorumpovaností a také faktem, že ačkoliv se v Libyi nalezly velké zdroje ropy, redistribuce zisků téměř neexistovala a téměř vše proudilo pouze do kapes monarchy. Libye v této situaci sice seděla na balících dolarů, ale životní úroveň byla jedna z nejnižších na světě. V roce 1969 došlo k bezkrvavému vojenskému puči, který během několika hodin zrušil monarchii a ovládl celou zemi (i pučisté byli překvapeni, jak velkou podporu získali po celé zemi). V čele mladých důstojníků byl kapitán Muammar Kaddáfí (po puči povýšen na plukovníka), který ale klasickou vládní pozici nepřijal. Vystačil si s takovými tituly, jaké historie už poznala u jiných podobných diktátorů, kteří ale chtěli vypadat trochu lépe, jako vůdce revoluce apod. Země byla přeměněna na republiku, kterou ovládal jakýsi “arabský socialismus”, později byla nastolena džamahíria, unikátní státní zřízení, formálně opřené na referendech a místních radách.

Za vlády Kaddáfího byly znárodněny zahraniční ropné společnosti, zrušeny vojenské základny USA a Británie a vysídleny zbytky italských kolonistů. Libye začala velkou část zisků investovat do zlepšování své infrastruktury a životní situace populace (ačkoliv investice byly nerovnoměrné, východ země, skeptičtější vůči Kaddáfímu byl výrazně nedoinvestovaný), díky čemu se dostala v Africe na čelní pozice žebříčku lidského rozvoje. Zároveň se Kaddáfí začal angažovat v mezinárodní politice. Podporoval různá politická a národněosvobozenecká hnutí, snažil se vojensky rozšiřovat svůj vliv (například neúspěšným pokusem o ovládnutí Čadu) a v neposlední řadě sponzoroval terroristické útoky na západní cíle, zvláště USA (což bylo spojeno s nepřátelskými vztahy mezi těmito dvěma zeměmi a americkou politikou podpory Izraele – tam Libye zastávala opačný extrém a bezkriticky podporovala OOP). Od devadesátých let začala postupná snaha o normalizaci vztahů se západem (nahrály tomu i sankce OSN naložené na Libyi v roce 1992 a zrušené v roce 2003, poté co se Libye přiznala k zodpovědnosti za terroristický útok v Lockerbie a začala platit odškodnění). Po zrušení sankcí se vztahy výrazně začaly zlepšovat, západní politici leštili kliky v Tripolisu a dovolovali Kaddáfímu na různé extravagance jako rozbíjení stanů při zahraničních návštěvách atd. Konec tohoto romantického období nastal v roce 2011, kdy po povstáních ve východní části země, byla ustanovena bezletová zóna nad Libyí a některé západní země začaly jasně deklarovat potřebu definitivního odstranění plukovníka z čela země a změnu režimu a hospodářského uspořádání. V září téhož roku se rebelům podařilo ovládnout Tripolis a svět začal uznávat jejich radu jako legitimní vládu Libye. Dvacátého prvního října se nové vládě Libye podařilo dobýt Syrtu, poslední velké  město, které držel Kaddáfí. Ten se také v tomto městě ukrýval, během ústupu, který zastavil útok letadel NATO, byl dopaden vládními vojsky a zabit, nejpravděpodobněji lynčován. Od tohoto dne se každý den píše nová neznámá a nepředpověditelná historie Libye.

3,403 x přečteno

Tags:


Comments are closed.