Stručná historie Německa

Nejstarší stopy historie lidského osídlení na území, kde se dnes nachází Německo, jsou ze starší doby kamenné. Pračlověkovy stopy je možno najít blízko Heidelbergu, Maueru, u Lipska či a nabo hlavně u Neandertalu (ano, jestli vám tento název něco sugeruje, tak je to správně).

V pátém století před naším letopočtem Německo obývali Germáni a Keltové, ti první byli na severní části jeho území, ti druzí na jeho části jižní. Později se zde začal objevovat vliv Římské říše, která pro zajištění svých hranic postavila slavné šest set kilometrů dlouhé opevnění lines Romanum sahající od Rýna až k Dunaji. Jeden ze západogermánských kmenů, ovlivněný kulturoou Říma jeho pozici převzal. Byli to Frankové, kteří vytvořili novou Římskou říši a ta se později rozpadla na část Západní a Východní (historie se musí opakovat) a dnešní Německo patřilo do té východní, která se později nazvala, jak jinak, Svatá říše římská.  Ta ale nebyla nějakým silně centralizovaným státem, jak je známe z dnešní doby. Skládalo se na ni mnoho dalších zemí (jednou z nich bylo například i České království), které svého císaře volily a někdy poslouchaly a někdy také ne. Na severu Říše založila Hanzu, spolek obchodních měst, který ovládl obchod na celém Baltském a Severním moři a který ovlivňoval politiku v zemích, které k těmto mořím přiléhaly.

Velkým otřesem pro území na kterém je dnešní Německo byla reformace, kterou v roce 1517 započal Martin Luther. Boj mezi vyznavači nové vize křesťanství a katolíky byl ukončen v roce 1555 Augsburgským smírem, ale nechuť mezi vyznavači nového a starého provázel toto území další století – ve znamení náboženských sporů se vedla i třicetiletá válka. Jižnější část Německa nejvíce ovlivňovala politika Rakouska (jehož monarcha byl zároveň Římským císařem) na severu začal pomalu, ale jistě růst význam Pruska, které vzniklo spojením západního Pomořanska (paradoxně germanizovaný slovanský stát), brandenburského kurfiřství a pruského vévodství. To svůj vliv neustále již od 18. století umocňovalo a vytlačovalo Rakousko z pozice lokálního hegemona. Po napoleonských válkách zde vznikl Německý spolek, ale ten Prusko do šedesátých let století 19. sjednotilo a v roce 1871 bylo vyhlášeno Německé císařství.

Nové Německo začalo velmi rychle posilovat svoji mezinárodní pozici, ale jeho relativní mladost například způsobila pocit křivdy v rozdělení nezápadního světa neboli kolonií. Jeho spory s jinými mocnostmi nakonec vedly k výbuchu první světové, která místo, aby Německu dala to co chtělo, ho naopak srazila hospodářsky, vojensky i politicky na kolena. Pocit křivdy, spojený s pocitem zrady a hledáním viníka vedl k uchopení moci Adolfem Hitlerem, který bleskurychle začal stavět vojenský potenciál své země a již šest let po získání vlády rozpoutal druhou světovou. Tam dosáhl nikým neočekávané úspěchy a jeho Třetí říše na pár let ovládala téměř celou Evropu až k Moskvě. Rychlý růst ale následoval ještě rychlejší pád, a jeho temný otrokářský stát byl rozdrcen pomocí spojení světa demokratického a komunistického. Ten si poté, pamětliv jak Německo během třiceti let rozpoutalo dva světové konflikty, rozdělil zem na různá okupační pásma, ze kterých později byly utvořeny dva státní útvary – východní komunistický (NDR) a západní demokratický (SRN) – a k tomu ještě zde byl  Západní Berlín, který byl okupační zónou demokratických mocností a zároveň de facto svobodným městem. Rozdělení Berlína a jeho zeď byla jedním ze symbolů rozdělení světa na dvě části, jednou z nádherných a dostupných ukázek Železné opony. Proto i demontáž Berlínské zdi je považována za jeden z největších symbolů pádu Východního bloku sovětských vazalů. V roce 1990 došlo ke spojení obou zemí, kdy de facto NDR zanikla a byla včleněna do SRN. Hlavní město bylo přemístěno do sjednoceného Berlína.